Babie letá

Když jsem před léty vydal sbírku Smutné lásky, bylo mi následně od mnoha čtenářů (většinou to byly ženy) vytčeno, že jsou opravdu neveselé, neromantické a nepovzbudivé. Ano, rozhodl jsem se tehdy popsat ten těžko definovatelný fenomén v poločase rozpadu, nebo spíše už kousek za ním; zachytit okamžik odumírání lásky, dobu truchlení za ztraceným rájem a odlévání zvonů marnosti. Zajímalo mě modelovat ty roztříštěné postavy, definovat co nejvěrněji onen cit, který nejdřív byl velký a těžký k unesení, aby se nakonec stalo ještě těžším zrušení jeho věčné platnosti.

Pokusil jsem se tedy hledat nějaké jiné podoby lásky, vyhovět oné poptávce čtenářů, jež pramení z přirozené touhy po ideálu. Jenže uběhlá léta nepřinesla (mohl jsem to rovněž z přirozenosti čekat) mnoho změn na mém pohledu. Nicméně jsem usoudil, že přece jen lze najít jeho nový úhel. Především jsem naznal, že nejen velké a tragické lásky mají právo na literární život (o tom skutečném ani nemluvě), nýbrž i ty malé a nedramatické. Mohou se jen mihnout na pozadí všedního dne, v docela obyčejné situaci, mohou přijít zničehonic a vůbec nijak nepokračovat. Přesto mohou být svou tichou radostí krásné a inspirující, nebo naopak varující i trochu kunderovsky směšné. Ale téměř vždy jsou v nich přítomny kratičké okamžiky oslnění, prozření a extáze, které jsou navzdory své prchavosti vteřinami věčnosti. Omlouvám se tedy, že některé povídky vypadají místy jen jako recenze na tlusté romány plné mocných vášní a velkých gest, přesto se v nich, jak doufám, zrcadlí skutečná láska, hlásí se o slovo, o přiznání pravdivosti a hloubky. Proto věřím, že si najdou své čtenáře. A protože čtenářky, jak už bylo řečeno, byly aktivnější, a protože právě ženy jsou na počátku každého života a citu, nadepsal jsem tuto sbírku archetypálním „Žena“. Zde je další povídka.

Žena s krásnýma očima

Jeden přítel mě upozornil, že všechny moje ženské postavy mají něco společného - tatáž gesta, repliky, oči i úsměvy. 

Jaroslaw Iwaszkiewicz

Viola stojí na hraně malé vyvýšeniny, kouří, přemýšlí a občas pohlédne na chumel kluků honících mičudu. Nechce zklamat syna, který je šťastný, že s ním šla a co chvíli k ní vrhne vděčný pohled. Viole je zima, před hodinou ještě svítilo slunce, teď fouká ostrý březnový vítr. Vrtí se, podupává a toužebně ohlíží k nedalekému domovu. Náhle spatří Michaelu, jak rychle přechází ulici a míří k ní na kopec. Viola užasle hledí, jak se hrne s tím velikým břichem přímo na ni a vpíjí se těma svýma rozzářenýma očima do jejích.

A jeje! Zas objevila Vojtovi v kamionu nějaký perník nebo pro změnu nějakou tu zapomenutou esemesku od milenky. Ten brácha je fakt magor! Má takovou krásnou a šikovnou ženu, co klidně sedne za volant a i s tím  břichem před sebou mu odveze náklaďák na parkoviště. Doma uvaří, vypere, obstará synka, o milence a drogách ani slovo. Co by ještě chtěl? A co chce ona? Proboha, hrne se a třese s tím outěžkem tak hrozivě… Snad tu na místě neporodí!

„Ahoj, švagrová,“ pozdraví Michaela celá udýchaná.
„No nazdar! Kam se, prosím tě, tak hrneš?“
„Něco ti musím říct…“

Michaela se pokouší zklidnit dech, což se jí celkem daří, ale ruměnec na tváři proti všemu očekávání přibývá.

„Kde máš Vojtíka?“
„Šli s Vojtou do garáže. Asi chtěj zprovoznit kola,“ vysvětluje Michaela a přejíždí jako periskopem svýma velkýma očima prostor kolem vzdálených garáží.
„Napsal mi Karel. Ten náš nový řidič, co jej Vojta přijal pře dvěma měsícema. Víš kerej, ne?“
„Jasně, že vím. Říkalas mi to asi před čtrnácti dny ve výtahu,“ bez váhání odpoví Viola.

Aby si to nepamatovala! Michaela se nacpala k ní do těsného výtahu a mačkala ji tím svým břichem k zalknutí. Měla pocit, že to ona má to dítě v sobě a zřetelně cítí, jak se uvnitř mele. Ale matka na nic nedbala a vzrušeně šeptala, že ji ten nový řidič napsal cosi pěkného, že to sice hned smazala, ale furt jí to vrtá hlavou.

„No jo, to jsem říkala, ale tenkrát psal jen tak všeobecně – kde je, co dělá a jaké je tam zrovna počasí. I teď psal, že se maj dobře, jenže potom…“
„Počkej, jak ‚maj dobře‘? Kde jako je? A s kým tam je?“ zarazí ji Viola.
„Jsou ve Španělsku. Vezli tam nějaký motorky. Jeli na tejden, tak vzal i tu svou a toho jejich synáčka. Já vlastně nevím, jesli je jeho, ale to je teď vedlejší…,“ Michaela se přiblíží, oči jí změknou a pokračuje skoro šeptem: „Vojta mě zabije, až na to přijde! Ty brďo, zabije nás voba!“

Viola poslouchá, natahuje z cigarety a dívá se ke garážím. Nevidí tam svého mladšího bratra, nicméně si ho dovede docela dobře představit, toho ohromného, funícího svalouše s býčí šíjí a vyholenou lebkou.

„To mi tedy řekni, švagrová, jak může člověka takhle rozhodit taková esemeska?“
„To jsem se zrovna chtěla zeptat. Co ty teď, čtrnáct dnů před porodem, řešíš nějaké esemesky?! A co na tobě asi tak má? Vždyť tě zná jen jako těhotnou…“
„No právě,“ budoucí mamina jen hoří vzrušením, „já si taky říkám, co na mě může obdivovat. Teď, když jsem flekatá, oteklá, upocená a za chvilku připoutaná k dalšímu miminu.“
„A co ti tedy píše ten Karel?“
„Vlastně nic zvláštního. Že jako jsem hrozně milá a mám takový krásný velký voči… Ty pocem, to ti je tak krásný. To mi Vojta nikdy neřek. Nikdy.“

Ďalšie poviedky zo zbierky "Žena" nájdete TU.